cesta k (ne)plánovanému rodičovství

jsme doma. respektive, jsme zpátky v ČR.
jakpak to? popíšu zde.

možná by se vyprávnění dalo začít otázkou: co bylo dřív - vejce nebo slepice?
...no a s tím souvisí, že jsme se během našeho soužití a cestování tak dlouho bavili o dětech, založení rodiny a podobně, až se z nás stali "rodičové" naprosto neplánovaně.
děti a cestování s nimi pro nás bylo skoro každodenní téma. jaké to bude? neomezí nás to nějak? nepřijdeme o svoji svobodu? a další...

k tématu "potomci" pochopitelně patří otázka tzv. "biologických hodin" a pár dní před návratem k zemi české jsme na toto téma opět narazili.
biologické hodiny? chápu je po svém - pro mě tenhle termín představuje pocit, při kterém si řeknu: teď je ten čas, teď cítím, že to dává smysl a chci to. těžko se to popisuje, ale řekla bych, že tenhle pocit se u mě dostavil ve chvíli, kdy jsem pochopila, co je "ženství". tohle jsem začala vnímat už před "cestou" a na ní ještě intenzivněji.
bubeník Radůnek od začátku říkal, že mi s radostí udělá bubínek a že už jenom čeká, až vyslovím "krleš". jak romantické by asi určitě bylo, vrátit se s bubnem zadělaným někde na pláži, no jo, jenže já "zaříkadlo" odkládala. možná to souviselo i s tím, že jsem přemýšlela nad tím, jak si spousta holek pořídí dítě třeba jako "záplatu"... nefungující vztah nebo pocit, že ztrácíme partnera může "spravit" dítě, nespokojenost v zaměstnání vyřeší rodičovská dovolená, nevíme si rady co dál se životem, tak si pořídíme dítě, a nebo to naopak přijde neplánovaně a kolikrát to vůbec není vhod, atd.... já se tomu chtěla vyhnout. nechtěla jsem, aby to bylo ve stylu - teď nevím, co se sebou, se životem a jak ho naplnit, tak dítě... ne-e.
ačkoliv jsem věděla a vím, že děti chci určitě s Radkem, nebylo toto v našem soužití a na těch plážích prioritou, byli jsme na cestě a já jednoduše chtěla hlavně cestovat... a Radek to měl možná podobně.

asi dva dny po tom našem posledním rozhovoru o dětech jsme dorazili do jedné vesničky na pobřeží. od odpoledne jsme seděli u auta a povídali. opětovně jsme řešili nějaká naše přeřešená témata a do toho jsme celou dobu poslouchali zoufalý nářek jakéhosi psíka.
v noci, někdy kolem druhé hodiny ranní, když nářek nepřestával a spíš nám připadal o dost zoufalejší, jsme se, vydatně posilněni "svatým Michalem", vydali na záchrannou akci. původně jsme si řekli, že pejska osvobodíme a pustíme do světa, ale protože to bylo nádherné štěňátko, které v našem náručí přestalo naříkat a usnulo, rozhodli jsme se, že si ho necháme a s láskou se o něj postaráme.
po této romantické záchranné akci jsme se cítili skvěle a pejska jsme si okamžitě zamilovali (tak sladce spinkal).
ovšem ranní probuzení byl trošku šok. přicházela střízlivost a s ní kocovina a to nejen alkoholová, ale i pořádná morální...

jak se říká - co jste si navařili, to si taky snězte... tak tohle byla pořádná porce! na druhou stranu, nic se nejí tak horký, jak se to uvaří a naše zažívání postupně strávilo všechny negativní pocity, takže se vše naštěstí "usadilo" a dneska jsme moc rádi, že pejsáka máme. možná nám pomohla i veterinární prohlídka, kterou jsme absolvovali ihned po příjezdu do naší země a když veterinářka vyřkla diagnózu: pejsek má svrab, je podvýživený a má hodně špatnou srst - po tomto se všechny naše pochybnosti rozplynuly a přišla úleva. skvělý pocit po 2234 ujetých kilometrech, které jsme jeli necelé 4 dny, průměrnou rychlostí 80km/h. nevyspalí, hladoví (jíst nám stejně nešlo), s nemocným, fňukajícím, počůrávajícím se a kakajícím štěnětem, v hnusném deštivém počasí - parádní výlet! zvládli jsme to a ještě dneska musím vyjádřit obdiv, jak se Radůnek zatnul a jel... oba jsme se překonali, sáhli téměř na dno svých možností, uskromnili se a potlačili skoro všechny naše základní a běžné potřeby (pochopitelně krom těch nejnutnějších, vyprazdňovacích). cesta zpátky tedy probíhala tak, že jsme asi každé 2 hodiny stavěli na odpočívadlech a protahovali se. když Ráďula odpočíval, venčila jsem Falca, aby měl alespoň chvíli klid od jeho svrabového naříkání.

zpáteční cesta vůbec nebyla "na pohodu", ale i tak jsem ráda, že jsme si tohle všechno prožili. stejně jako ostatní zážitky, i tohle byla zkouška.
rovnýma nohama jsme skočili do soužití, ve kterém už nejsou jenom dva, ale třetí tvor, přítel člověka ;-)
Falco je úžasnej a chytrej pes, kterej se strašně rychle a rád učí. řekli jsme si, že ho budeme vychovávat svobodně. mě osobně se líbí "pozitivní výchova", kterou moje ségra aplikuje při výchově svýho psa. tento styl ve psech vyvolává pocit, že své páníčky poslouchají proto, že chtějí, ne proto, že musejí a tak to mám ráda. Falcovi se to taky líbí - žádné fyzické tresty apod..
dneska už je náš pes celkem samosatnej - když spí sám venku, tak nefňuká a když dostane ňákou hračku (nejradši má syrový kosti), vystačí si... svrab má vyléčenej a za 14 dní nabyl o 3 kila ;-)
když toto nastalo, vrátili jsme se k otázce potomků. rozhodně byl tohle super start, při kterém jsem si uvědomila, jak je Radek starostlivej a spolehlivej chlap a taky, že si život můžeme udělat takový, jaký ho chceme, i se "závazkem" navíc. záleží vždycky jenom na nás a na tom, jestli si to dovolíme.

...no a i když už necestujeme po Španělsku, budeme se s vámi o naše příhody dělit dál. Falco je jakýsi symbol a náš příběh nekončí...
Never ending story? uvidíme, uvidíte... ;-)