Esence

Co jest smyslem takové cesty? Proč ji lidé podnikají? Útěk? Hledání? Naplnění? Může být vším..


Ono silné "Rýchlo sa stadiaľto odjebať!" v mém případě nevyhnutelně vedlo ke dvěma scénářům. Buď jsem zůstal, příčením si všeho okolo, přijebanej o to víc nebo se mi podařilo pláchnout a pak ty návraty.. Měsíce zpětný zvykačky na původní řád věcí, podivný marodný stavy - např. symptomy chřipky z vnitřního nasrání (zase sedim doma na prdeli!). Až mi to jednou konečně došlo.. Cítit se skvěle rovnou tady a teď! Vlastně ani nemít potřebu odjezdu..? A hle! Tolik nenáviděnou zimu jsem začal mít rád.. Jak daleko se dá vlastně utéct před sebou samým? Kam až je potřeba zdrhnout? Do bedny, šest stop pod zem?

Dá se na to koukat i tak, že každý přibrždění našeho odjezdu přineslo něco důležitýho. Kineziologie s Jitkou mi vždycky vytane jako první. Sedánky s ní byly důležitý. Přemítáním o tom, proč tomu tak bylo, jsem dospěl k následujícímu: Je buřt, jestli píšete deníček, chodíte na rodinné konstelace, na kineziologii, provozujete automatické psaní.. Tisíc lidí, tisíc chutí.. Společnej jmenovatel vidím v tom vlízt si do sklepa mezi ty pavouky, pavučiny a zaprášený poličky a udělat tam trochu rozbuch, aby se ten bordel vznes' do vyšších pater vědomí a dal se uklidit (přeloženo do pochopitelna: aby se dávno zapomenuté vrátilo zpátky do tý budky, kde se běžně proháněj naše myšlenky). Když se ten bordel totiž neuklidí hned (obvykle proto, že nevíme jak na to), usadí se, časem zaroste a už o něm nevíme - neuvědomujeme si ho. Už nestraší v hlavě ve formě myšlenek, který slyšíme. I tak tam pořád je a způsobuje, že se někdy chováme i pro sebe dost nepochopitelně. Jo, ty různý divný strachy, ze kterejch pak máme nohy zalitý v betonu. Já mívám ataky podivný vnitřní nervozity..

Hledání.. Hmm, ale čeho vlastně? Vnitřní svobody a klidu, řekl bych. Cesta - výměna zdánlivé jistoty domova za vzrušující i deprimující nejistotu cestování - se pak mění v katalyzátor - je spojencem i narušitelem. Pomáhá i víří.

Mě se děje, že když se mi hlava moc rozjede, dokáže celou tu multidimenzionální energetickou soustavu, kterou jsem, zahltit myšlenkama (domněnkama, představama = obavama). Bejvá jich tolik, že jsem z toho nezřídkakdy mešuge. A chce se mi chlastat.. Duševní hygiena nutná. Sednout si v takovou chvíli na prdel, soustředit se na dech a nechat tam to tornádo prohnat. Pak začít znova a pěkně popořádku.

Pokud se totiž zabejvám jednou věcí, jsem soustředěnej a klidnej. Zkrotit tenhle uragán nebejvá lehký.. Obzvláště výživný je to ve chvílích, když se něco "sere" (cesta víří). To pak ve stavu akutního napnelismu bejvám i do doby vyřešení. Tady je na čem pracovat. Stejně tak je to s opouštěním, páč cesta je jím prošpikovaná. Dále tu máme nelpění, používání, s ním související opotřebení a rozbíjení a na něj navazující opravování a víru, že vše lze vyřešit. Cesta jako intenzivní kurz - soustředění. Vystačit si s málem, bejt samostatnej, soběstačnej a umět si poradit!

Into The Wild..